LENKA KOZLÍKOVÁ
Kdo je LK?
* 30. ledna 1985 v Havlíčkově Brodě
Vzděláním právnička (Univerzita Karlova, UCC Ireland), nadšená hudební fanynka (majitelka elektrické kytary v poznávacím procesu), pojídačka koriandru a čtenářka meziřádků.
Přeživší vážného onemocnění (*2012).
„Život milující, život malující“, není tedy prázdným mottem, ale mou denní realitou.
Pocházím z Vysočiny, ale žiji a tvořím v Praze.
—
Fascinuje mě lidská existence a dopad barev na lidské vnímání. Mystika, symbolismus, filozofie a historie. To jsou pro mě jedny z klíčových významových vrstev mé tvorby.
Maluji zásadně při hudbě (hudba je má zdravá závislost) a věřím, že i tento prvek je do maleb podprahově vpleten a rezonuje po vlnách dál. Rytmika mi vstupuje do rukopisu. Je to radost.
Vždy se snažím zachytit a zpracovat pro mě aktuálně bouřlivé téma a neklouzat pouze po povrchu.
Přestože ke svým malbám příležitostně skládám i básně a zaznamenávám různé úvahy (knihy jsou má další zdravá závislost), malba je pro mě přirozenou formou exprese. Je to niterná a intimní záležitost, kterou však považuji za nenásilnou formu komunikace, za univerzální jazyk v širším významu.
Zde ostatně nacházím i určitou paralelu s mým původně vystudovaným zaměřením. Tak jako každá právní norma i obraz totiž bývá předmětem interpretace. Zrcadlením.
Umění a kultura vždy byly a budou tichými advokáty duše.
Umění. U | mění nás mění. Spolupracuje. Rezonuje. Doplňuje. Otázky vzbuzuje a ty již vyřčené, zodpovídá. Hojí i pohoršuje. Umění jsou pocity a emoce.
V životech nás potkává tolik krásna. Naše oči však vidí jen to, co je naše mysl připravena vnímat. Cvičit mysl je umění. Umění cvičí mysl.
Abstraktně, symbolicky, do středu terče i po okrajích. Právě teď a tady.
Děkuji, že jste zavítali do mého virtuálního prostoru.
Děkuji za Vaši přízeň.
LK
Tvorba Lenky Kozlíkové je zastoupena v soukromých sbírkách v řadě evropských zemí, USA, Indii, i na Novém Zélandu. Jedno z jejich pláten vlastní například Jane Goodall, významná anglická bioložka, zabývající se výzkumem primátů – šimpanzů.
Lenka Kozlíková je členkou rady Klubu českých a slovenských spisovatelů, z. s. a členkou hodnotící komise projektu Příběh obrazu, podporující rozvoj kreativity a tvůrčího psaní.
Jako ilustrátorka spolupracuje s prozaikem a básníkem Miloněm Čepelkou.
O LK slovy jiných:
„Výtvarnu odborně nerozumím. Obrazy buď vděčně vnímám, nebo jsou mi lhostejné.
Obrazy malířky Lenky Kozlíkové mi lhostejné nejsou. Jsou člověčí, jsou tajemné.
Cítím z nich NĚCO, co neumím pojmenovat, ale je mi to blízké. Volají na mě S-O-S, současně děsí i utěšují.
Jsou barevné, jasné i temné zároveň. Nepřehlédnutelné. Každý jako kdyby se přel, až rval, sám se sebou.
Totéž po celý život dělám sám. S vírou, že nevzdám-li zápas, nemusím být vítězem, avšak neztrácím čest.
S jistotou, že jizvy nejsou ostuda, nýbrž vyznamenání. Míním, že Lenka Kozlíková vnímá svět podobně, a proto je mi s jejími obrazy na společné vlně jako v hejnu užitečných, neodbytných otazníků.
A za to jí děkuju.“
Miloň Čepelka, český básník, tvůrce haiku, prozaik, textař, herec, zpěvák, scénarista a cimrmanolog
Lenka Kozlíková náleží k nečetným umělcům, jejichž tvorbu bychom mohli označit za vnitřně pravdivou, protože její obrazy vznikají na základě hluboké životní zkušenosti. Abstrahuje od běžných forem živého i neživého a směřuje k symbolickým, univerzálním vyjádřením. Její díla jsou obvykle syntézou abstrakce a figury. Umírněná barevná škála podporuje tichá, ale o to výraznější mimosmyslová sdělení.
Petr Dvořák, galerista, kurátor
„Když se dívám na Lenčiny obrazy, nedokážu se ubránit pocitu, že vidím i část její duše.
Mnohdy je to hodně intenzivní, nepopsatelné. Vlastně stále moc nechápu, jak je možné, že někdo dokáže pomocí barev vyjádřit takovou hloubku.
Možná za to může Lenčin životní příběh, možná ji tolik ovlivňuje hudba, kterou při své tvorbě poslouchá. Tak či onak,
Lenka ve mě dokáže vyvolat touhu hledat v hlubinách jejích výjevů skryté motivy a poselství,
ale zároveň při tom mám pocit, že mě nikam netlačí a ponechává mi v interpretaci volnost.
A to je podle mě výjimečné.
Francouzský impresionistický skladatel Claude Debussy prý jednou řekl, že hudba je tichem mezi tóny. Já to ticho mezi tóny vidím v Lenčiných obrazech…„
Ondřej Kujan, zakladatel projektu Hi:yogamats
Koloristický základ obrazovej plochy tvorí kultivovane, jemne provokatívne a pritom s citom.
On zároveň naznačuje ĺudské tváre, symboly, výrazovo silný obsah, a v ňom dušu dobra.
Obdivujem u tejto umelkyne stále rastúci tvorivý zaujem a silu emócie, ktorú dokáže dať obrazu.
A toto je výsadou iba vyvolenych.
Lenkine obrazy sú dnes vzácnou ukážkou toho umenia, ktoré ctí a rozvíja tvorivú históriu a dáva jej nový, autorsky neopakovateĺný výraz.
Autorkine obrazy sú autentické, originálne a majú nie globalizačnú, ale k strednej Európe sa viažúcu identitu. A to je dnes silné konštatovanie.
Už dlho sledujem jej tvorbu. Ona nielen hĺadá, ale nachádza cesty vývoja. Lenkine obrazy majú rešpekt a odozvu u ĺudí. Cením si takéto umenie. Jeho krásu. Je to umenie o kráse existencie.“
PhDr. Ľuboslav Moza, PhD. slovenský teoretik a historik umění, galerista a vysokoškolský pedagog, člen Evropské akademie věd a umění,
„Někteří autoři projdou galerií se svojí tvorbou bez povšimnutí. Jiní naopak zanechají dojem, zamyšlení, hlubokou stopu. A to je případ Lenky Kozlíkové.
Osobní setkání s touto autorkou bylo na začátku takové tiché, křehké, jako ona sama.
Do doby, než se objevila ve dveřích galerie s jedním ze svých obrazů z trilogie „Pomíjivost“, na kterém byla znázorněna lebka. Byl to obraz opravdu velkých rozměrů, zpoza kterého vykukovala Lenčina blond hlavička s modrýma očima.
Lenka stála tiše a čekala na mou reakci. A já na ten obraz fascinovaně hleděla a mlčela. Nebyla na něm znázorněna pouze lebka, byl tam celý příběh. Silný příběh. Takto jsme navázaly naši
spolupráci, Lenka, já a má galerie, která svojí historií ze 14. století pohltila další příběh jejích obrazů. Lenka přímo s neuvěřitelnou silou vplula do světa umění a roztáhla křídla. Obrazy začaly nabírat dynamičtějších barev a příběhů.
Díky dokonale zvládnuté a velmi osobité kombinaci barev, hry odstínů a světla, kompozici a rukopisu vznikají díla, která pro mě osobně otevírají jinou dimenzi.
Jako divák i kurátor jsem konstantně fascinována a zajímá mě, čím mě překvapí příště.“
Mirela Zukal, kurátorka a majitelka Galerie u Zlatého kohouta
